Žák je tím, kdo odhaluje tajemství, říká učitel roku Václav Fiala
22. 2. 2021 - Rozhovory
Co je to badatelská metoda, jak se podle ní dá upravit vyučování a co na to říkají žáci? O tom jsme si povídali s Václavem Fialou, učitelem na pražské základní škole Brigádníků a vítězem Global Teacher Prize Czech Republic 2020. Žáci se podle jeho badatelského deníku učí chemii a biologii téměř sami.
Vaše badatelská metoda podporuje objevování. Jak to vypadá v praxi?
Vždy zvažuji, jestli je nutné konkrétní informaci žákům sdělit, nebo si ji mohou objevit sami. V praxi to vypadá tak, že položím nějakou zajímavou otázku a nechám žáky přijít s vlastní hypotézou a návrhem pokusu, kterým by svoji hypotézu ověřili. S designem i realizací pokusu jim samozřejmě pomáhám, zvláště jde-li o něco komplikovanějšího. Ale vždy pouze návodnými otázkami, jen je tak pošťouchnu. Žáci objevují i tak, že během pokusu pozorují vlastnosti látek a z toho, co vidí, vyvozují nějaké závěry. Obecně stavím veškeré své hodiny na vlastní aktivitě žáka.
Nakolik se to změnilo vzhledem k online formě výuky?
Distanční výuka nám to samozřejmě trochu komplikuje. Stále se ale snažím udržet badatelského ducha, a tak pro žáky aktivity upravuji tak, aby je mohli realizovat i doma. Často mě překvapí neobyčejnou realizací pokusu a jeho samotným zpracováním. Už jsem dostal i patnáctiminutové instruktážní video s vysvětlením celého pokusu. Na online hodinách kladu různé otázky k zamyšlení a žáky dělím do skupin (chatovacích místností), abych podpořil skupinovou práci.
Opíráte svou metodu o nějakou literaturu či například přístup konkrétní autority v oboru?
Hodně hledám inspiraci v zahraničí, kde mají tento proaktivní přístup už dost zvládnutý. Hledám nejen tipy na samotné aktivity, ale i způsob, jak takové hodiny vést. Už i u nás máme různé inspirativní výzkumníky, zájmové skupiny a učitele, kteří mají s bádáním bohaté zkušenosti. Jsem s nimi v kontaktu a vzájemně si tyto zkušenosti vyměňujeme. Sám se zabývám výzkumem pod záštitou katedry chemie a didaktiky chemie na Pedagogické fakultě UK. Soustředím se na to, jak nastavit badatelské hodiny tak, aby nebyly pouze doplňkem výuky, ale jejím základem.
Radost z objevu je určitě pro žáky odměnou, ale jaká část výuky děti baví nejvíc a jaká nejmíň?
Nejméně je baví, když si mají udělat nějaký zápis. Tomu rozumím, celé dopoledne jen něco píšou. Vedu je ale k tomu, že každý „vědec“ si musí dělat zápisky, aby se k nim mohl vracet. A tím, že většinu času trávíme společnou diskuzí a bádáním, toho psaní zas až tak nemají. A nejvíce je pochopitelně baví samotné bádání. Úplný top zažíváme v pololetí, kdy s každým žákem jednotlivě procházím jeho zápisky a společně si povídáme o jeho pokroku, nejen ve znalostech, ale i dovednostech. Ostatní totiž mohou mezitím bádat nad svými vlastními projekty. Sami si zvolí otázku, co je zajímá. Navrhnou postup pokusu a pak v laboratoři bádají. Vznikají z toho skvělé projekty!
Foto: archiv Václava Fialy
Zpravidla ne všichni jsou ve třídě stejně bystří na stejné úkoly. Jak řešíte ty nejrychlejší a nejpomalejší či nejméně průbojné žáky, ačkoli pracují ve skupině?
V tom je badatelský princip výuky sám o sobě skvělým pomocníkem. Úroveň bádání totiž můžete přizpůsobit dosažené úrovni žáka nebo žáků a jejich aktuálním možnostem. Skupiny vedu k tomu, aby si všichni členové vzájemně pomáhali a pracovali jako tým. Funguje to skvěle, i ti méně bystří se vždy uplatní a mají radost, že přispěli ke společnému objevu. A nejrychlejší skupiny často pomáhají ostatním.
Váš přístup je poměrně ojedinělý, aplikují jej všichni učitelé ve vaší škole, nebo jste jediný?
Mám ohromné štěstí na kolegy. Všichni učitelé přírodních věd jsme naladěni na stejnou vlnu a fungujeme jako tým. Ale taky to vznikalo postupně.
Existuje penzum informací, které by podle osnov měli žáci vstřebat za určité období. Jak s tím pracujete vy?
Mám zkušenost, že bádáním žáci často získají daleko širší penzum znalostí. A navíc tím rozvíjejí i dovednosti a to já považuji ve vzdělávání za další nosný pilíř. Ne nadarmo se v národním kurikulu mluví o klíčových kompetencích. Bohužel se na ně přes samotné učivo často zapomíná.
Jak vzpomínáte na své učitele na základní škole? Který byl nejoblíbenější? Našel jste v některém z nich inspiraci pro svůj přístup?
Já měl školu vždycky rád. Na mnoho učitelů vzpomínám s láskou a obdivem. Zvláště na svoji paní učitelku francouzštiny a zeměpisu v Chlumu u Třeboně. Byla opravdu lidská, spravedlivá, všem pomáhala bez rozdílu. Každý žák se s ní cítil dobře. Ten její osobní a lidský přístup mě hodně inspiruje i pro moji práci.
Snažíte se dětem být rovnocenným partnerem, svým přístupem učíte žáky uznat svou chybu, dát zpětnou vazbu, vytvořit konstruktivní kritiku. To je v životě strašně důležité. Jak se vám to daří s žáky na druhém stupni? Přeci jen bývá to složitý věk okolo puberty...
Máte pravdu, v tomto věku si děti často chtějí samy určovat, co je dobré a co ne. Uznat chybu, přijmout kritiku tak může být těžké. Záleží ale na tom, jak se zpětná vazba poskytne. A i na vlastním příkladu. Pokud sám umím přijmout od svých žáků nějakou konstruktivní kritiku nebo uznám vlastní chybu, ochotněji přijmou zpětnou vazbu i oni. Já to dělám například i tak, že na konci každé naší hodiny chci, aby zhodnotili svoji práci, spolupráci ve skupině, ale aby reflektovali i spolupráci se mnou. Takže je otevřeně vybízím k tomu, aby dávali zpětnou vazbu i oni mně.
Foto: archiv Václava Fialy
Vzpomenete si na svůj nejkrásnější nebo nejzábavnější zážitek s žáky?
Těch zážitků mám opravdu hodně. Často si říkám, že si musím zavést nějaký deník, kam si to všechno budu psát. Právě proto, abych se k tomu mohl vracet a znovu se zasmát. A nejvtipnější zážitek? Asi když se na mě přišla podívat jedna maminka, jak vypadám, protože její syn v kadeřnictví řekl, že chce ostříhat na pana učitele Fialu.
V jednom rozhovoru jste řekl, že se vám na dětech líbí jejich upřímnost, přímočarost a tendence neintrikařit. To je mimochodem častá strategie v dospělém životě. Jak v dětech podporovat právě jejich upřímnost? Intrikaří přece často už mezi kamarády, kdy se „spiknou“ třeba proti novému žákovi...
Je to hodně o práci s třídním kolektivem. Učitel se nemůže zabývat jen výukou, musí zajišťovat i kvalitu prostředí, které bude bezpečné, přátelské a spolupracující. To není lehké a vyžaduje to velké nasazení ze strany učitele. Ale je to daleko snazší než pak řešit neustálé problémy v nemocném kolektivu, který už třeba ani nejde vyléčit, nebo jen velmi těžko. Těch metod, které učitel pro vytváření zdravého kolektivu má, je mnoho. Těžko vybrat jednu. Ale vypíchl bych asi opět vlastní příklad. Pokud učitel před dětmi mluví nelichotivě o svých kolezích, podráží jejich autoritu, zesměšňuje jejich výuku a podobně, nemůže čekat, že jeho třídní kolektiv bude jednat jinak. I oni si pak začnou dělat legraci z nějakého spolužáka, jeho učení nebo vystupování. Učitel musí být morálním vzorem a jakoukoliv ostrakizaci laskavě, ale pevně zarazit.
Existují nějaké pomůcky, s jejichž přípravou trávíte nejvíc času a u nichž byste ocenil, aby byly lépe dostupné?
Občas s kolegy vyrábíme různé karetní hry, didaktická pexesa a máme i jednu „deskovku“. Je to hodně specifické, ale určitě by bylo skvělé, kdyby něco takového existovalo. Taky proto, že nejsme extra umělci. Asi mohu prozradit, že s ALBI nyní jednáme o spolupráci na vývoji nových her do výuky.
Foto: archiv Václava Fialy
Online výuka nás teď odkázala především na technologie. Budete po této zkušenosti nějak upravovat metodu své výuky?
Rozhodně. Seznámili jsme se s různými aplikacemi, které mi přijdou fajn pro využití i v běžné výuce. Líbí se mi například možnost vlastního digitálního portfolia (rostlin, živočichů), které si žáci mohou vést i po distanční výuce.
Nepřemýšlíte o online kurzu badatelské výuky pro své kolegy z dalších škol nebo i pro širší veřejnost?
Pro rodiče chceme pořádat „kurzy“ přímo ve škole, aby věděli, jakým způsobem vyučujeme i jejich děti. Takové semináře už fungují pro výuku matematiky. V přírodních vědách jsme začali v době, kdy přišlo uzavření škol. Pro kolegy i širší veřejnost tak připravujeme webináře a po pandemii i kurzy DVPP (Dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků) u nás ve škole. Vše najdete na webových stránkách Badatelského deníku.
Foto: archiv Václava Fialy
Co byste doporučil rodičům, kteří chtějí podpořit v dětech zájem o učivo?
Aby využili partnerství se svým učitelem. Jak rodič, tak učitel pracují na stejném cíli – vzbudit zájem o vědění, najít potenciál dítěte a ten maximálně rozvíjet. Když na tom všechny tři zúčastněné strany – rodič, učitel, žák – spolupracují, je to ideální stav. Líbí se mi takový komiksový obrázek. Na lavičce tam sedí dvě maminky se svými dětmi. Jedna maminka a její syn mají v ruce mobil. Druhá maminka a její syn si čtou knihu. Maminka s mobilem se ptá: „Jak to děláte, že váš syn čte? Já toho svého k tomu nemohu přimět.“
Lze si snadno představit, že ve vašem pojetí znamená škola hrou. Pracovat s tolika dětmi každý den musí být náročné. Jak vy sám „dobíjíte baterky“?
Dobíjím se se svými vlastními dětmi. Teď využíváme nebývalého přívalu sněhu a chodíme sáňkovat. To je výborný lék na duši! Jinak každému učiteli doporučuji, aby byl také v kontaktu s jinými inspirativními učiteli, četl zajímavé pedagogické a didaktické knihy a stále se vzdělával a inspiroval. Je to skvělá prevence proti zabřednutí do nějakých kolejí.
Kdybyste mohl svou práci popsat jedním slovem, které by to bylo?
Dobrodružství.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Václava Fialy a Getty Images
Vždy zvažuji, jestli je nutné konkrétní informaci žákům sdělit, nebo si ji mohou objevit sami. V praxi to vypadá tak, že položím nějakou zajímavou otázku a nechám žáky přijít s vlastní hypotézou a návrhem pokusu, kterým by svoji hypotézu ověřili. S designem i realizací pokusu jim samozřejmě pomáhám, zvláště jde-li o něco komplikovanějšího. Ale vždy pouze návodnými otázkami, jen je tak pošťouchnu. Žáci objevují i tak, že během pokusu pozorují vlastnosti látek a z toho, co vidí, vyvozují nějaké závěry. Obecně stavím veškeré své hodiny na vlastní aktivitě žáka.
Nakolik se to změnilo vzhledem k online formě výuky?
Distanční výuka nám to samozřejmě trochu komplikuje. Stále se ale snažím udržet badatelského ducha, a tak pro žáky aktivity upravuji tak, aby je mohli realizovat i doma. Často mě překvapí neobyčejnou realizací pokusu a jeho samotným zpracováním. Už jsem dostal i patnáctiminutové instruktážní video s vysvětlením celého pokusu. Na online hodinách kladu různé otázky k zamyšlení a žáky dělím do skupin (chatovacích místností), abych podpořil skupinovou práci.
Opíráte svou metodu o nějakou literaturu či například přístup konkrétní autority v oboru?
Hodně hledám inspiraci v zahraničí, kde mají tento proaktivní přístup už dost zvládnutý. Hledám nejen tipy na samotné aktivity, ale i způsob, jak takové hodiny vést. Už i u nás máme různé inspirativní výzkumníky, zájmové skupiny a učitele, kteří mají s bádáním bohaté zkušenosti. Jsem s nimi v kontaktu a vzájemně si tyto zkušenosti vyměňujeme. Sám se zabývám výzkumem pod záštitou katedry chemie a didaktiky chemie na Pedagogické fakultě UK. Soustředím se na to, jak nastavit badatelské hodiny tak, aby nebyly pouze doplňkem výuky, ale jejím základem.
Radost z objevu je určitě pro žáky odměnou, ale jaká část výuky děti baví nejvíc a jaká nejmíň?
Nejméně je baví, když si mají udělat nějaký zápis. Tomu rozumím, celé dopoledne jen něco píšou. Vedu je ale k tomu, že každý „vědec“ si musí dělat zápisky, aby se k nim mohl vracet. A tím, že většinu času trávíme společnou diskuzí a bádáním, toho psaní zas až tak nemají. A nejvíce je pochopitelně baví samotné bádání. Úplný top zažíváme v pololetí, kdy s každým žákem jednotlivě procházím jeho zápisky a společně si povídáme o jeho pokroku, nejen ve znalostech, ale i dovednostech. Ostatní totiž mohou mezitím bádat nad svými vlastními projekty. Sami si zvolí otázku, co je zajímá. Navrhnou postup pokusu a pak v laboratoři bádají. Vznikají z toho skvělé projekty!
Foto: archiv Václava Fialy
Zpravidla ne všichni jsou ve třídě stejně bystří na stejné úkoly. Jak řešíte ty nejrychlejší a nejpomalejší či nejméně průbojné žáky, ačkoli pracují ve skupině?
V tom je badatelský princip výuky sám o sobě skvělým pomocníkem. Úroveň bádání totiž můžete přizpůsobit dosažené úrovni žáka nebo žáků a jejich aktuálním možnostem. Skupiny vedu k tomu, aby si všichni členové vzájemně pomáhali a pracovali jako tým. Funguje to skvěle, i ti méně bystří se vždy uplatní a mají radost, že přispěli ke společnému objevu. A nejrychlejší skupiny často pomáhají ostatním.
Váš přístup je poměrně ojedinělý, aplikují jej všichni učitelé ve vaší škole, nebo jste jediný?
Mám ohromné štěstí na kolegy. Všichni učitelé přírodních věd jsme naladěni na stejnou vlnu a fungujeme jako tým. Ale taky to vznikalo postupně.
Existuje penzum informací, které by podle osnov měli žáci vstřebat za určité období. Jak s tím pracujete vy?
Mám zkušenost, že bádáním žáci často získají daleko širší penzum znalostí. A navíc tím rozvíjejí i dovednosti a to já považuji ve vzdělávání za další nosný pilíř. Ne nadarmo se v národním kurikulu mluví o klíčových kompetencích. Bohužel se na ně přes samotné učivo často zapomíná.
Jak vzpomínáte na své učitele na základní škole? Který byl nejoblíbenější? Našel jste v některém z nich inspiraci pro svůj přístup?
Já měl školu vždycky rád. Na mnoho učitelů vzpomínám s láskou a obdivem. Zvláště na svoji paní učitelku francouzštiny a zeměpisu v Chlumu u Třeboně. Byla opravdu lidská, spravedlivá, všem pomáhala bez rozdílu. Každý žák se s ní cítil dobře. Ten její osobní a lidský přístup mě hodně inspiruje i pro moji práci.
Snažíte se dětem být rovnocenným partnerem, svým přístupem učíte žáky uznat svou chybu, dát zpětnou vazbu, vytvořit konstruktivní kritiku. To je v životě strašně důležité. Jak se vám to daří s žáky na druhém stupni? Přeci jen bývá to složitý věk okolo puberty...
Máte pravdu, v tomto věku si děti často chtějí samy určovat, co je dobré a co ne. Uznat chybu, přijmout kritiku tak může být těžké. Záleží ale na tom, jak se zpětná vazba poskytne. A i na vlastním příkladu. Pokud sám umím přijmout od svých žáků nějakou konstruktivní kritiku nebo uznám vlastní chybu, ochotněji přijmou zpětnou vazbu i oni. Já to dělám například i tak, že na konci každé naší hodiny chci, aby zhodnotili svoji práci, spolupráci ve skupině, ale aby reflektovali i spolupráci se mnou. Takže je otevřeně vybízím k tomu, aby dávali zpětnou vazbu i oni mně.
Foto: archiv Václava Fialy
Vzpomenete si na svůj nejkrásnější nebo nejzábavnější zážitek s žáky?
Těch zážitků mám opravdu hodně. Často si říkám, že si musím zavést nějaký deník, kam si to všechno budu psát. Právě proto, abych se k tomu mohl vracet a znovu se zasmát. A nejvtipnější zážitek? Asi když se na mě přišla podívat jedna maminka, jak vypadám, protože její syn v kadeřnictví řekl, že chce ostříhat na pana učitele Fialu.
V jednom rozhovoru jste řekl, že se vám na dětech líbí jejich upřímnost, přímočarost a tendence neintrikařit. To je mimochodem častá strategie v dospělém životě. Jak v dětech podporovat právě jejich upřímnost? Intrikaří přece často už mezi kamarády, kdy se „spiknou“ třeba proti novému žákovi...
Je to hodně o práci s třídním kolektivem. Učitel se nemůže zabývat jen výukou, musí zajišťovat i kvalitu prostředí, které bude bezpečné, přátelské a spolupracující. To není lehké a vyžaduje to velké nasazení ze strany učitele. Ale je to daleko snazší než pak řešit neustálé problémy v nemocném kolektivu, který už třeba ani nejde vyléčit, nebo jen velmi těžko. Těch metod, které učitel pro vytváření zdravého kolektivu má, je mnoho. Těžko vybrat jednu. Ale vypíchl bych asi opět vlastní příklad. Pokud učitel před dětmi mluví nelichotivě o svých kolezích, podráží jejich autoritu, zesměšňuje jejich výuku a podobně, nemůže čekat, že jeho třídní kolektiv bude jednat jinak. I oni si pak začnou dělat legraci z nějakého spolužáka, jeho učení nebo vystupování. Učitel musí být morálním vzorem a jakoukoliv ostrakizaci laskavě, ale pevně zarazit.
Existují nějaké pomůcky, s jejichž přípravou trávíte nejvíc času a u nichž byste ocenil, aby byly lépe dostupné?
Občas s kolegy vyrábíme různé karetní hry, didaktická pexesa a máme i jednu „deskovku“. Je to hodně specifické, ale určitě by bylo skvělé, kdyby něco takového existovalo. Taky proto, že nejsme extra umělci. Asi mohu prozradit, že s ALBI nyní jednáme o spolupráci na vývoji nových her do výuky.
Foto: archiv Václava Fialy
Online výuka nás teď odkázala především na technologie. Budete po této zkušenosti nějak upravovat metodu své výuky?
Rozhodně. Seznámili jsme se s různými aplikacemi, které mi přijdou fajn pro využití i v běžné výuce. Líbí se mi například možnost vlastního digitálního portfolia (rostlin, živočichů), které si žáci mohou vést i po distanční výuce.
Nepřemýšlíte o online kurzu badatelské výuky pro své kolegy z dalších škol nebo i pro širší veřejnost?
Pro rodiče chceme pořádat „kurzy“ přímo ve škole, aby věděli, jakým způsobem vyučujeme i jejich děti. Takové semináře už fungují pro výuku matematiky. V přírodních vědách jsme začali v době, kdy přišlo uzavření škol. Pro kolegy i širší veřejnost tak připravujeme webináře a po pandemii i kurzy DVPP (Dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků) u nás ve škole. Vše najdete na webových stránkách Badatelského deníku.
Foto: archiv Václava Fialy
Co byste doporučil rodičům, kteří chtějí podpořit v dětech zájem o učivo?
Aby využili partnerství se svým učitelem. Jak rodič, tak učitel pracují na stejném cíli – vzbudit zájem o vědění, najít potenciál dítěte a ten maximálně rozvíjet. Když na tom všechny tři zúčastněné strany – rodič, učitel, žák – spolupracují, je to ideální stav. Líbí se mi takový komiksový obrázek. Na lavičce tam sedí dvě maminky se svými dětmi. Jedna maminka a její syn mají v ruce mobil. Druhá maminka a její syn si čtou knihu. Maminka s mobilem se ptá: „Jak to děláte, že váš syn čte? Já toho svého k tomu nemohu přimět.“
Lze si snadno představit, že ve vašem pojetí znamená škola hrou. Pracovat s tolika dětmi každý den musí být náročné. Jak vy sám „dobíjíte baterky“?
Dobíjím se se svými vlastními dětmi. Teď využíváme nebývalého přívalu sněhu a chodíme sáňkovat. To je výborný lék na duši! Jinak každému učiteli doporučuji, aby byl také v kontaktu s jinými inspirativními učiteli, četl zajímavé pedagogické a didaktické knihy a stále se vzdělával a inspiroval. Je to skvělá prevence proti zabřednutí do nějakých kolejí.
Kdybyste mohl svou práci popsat jedním slovem, které by to bylo?
Dobrodružství.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Václava Fialy a Getty Images
