Neučte předměty, učte děti, říká zakladatelka Učitelnice

Učitelnice funguje už 8. rokem. Jak to vlastně celé začalo?

Vlastně to celé vzniklo proto, že jsem to sama potřebovala. Tehdy tu nic podobného nebylo, a tak jsem se inspirovala zahraničním portálem Teachers Pay Teachers, který jsem používala při hodinách angličtiny. Přála jsem si, aby něco takového existovalo i u nás. Sice už tehdy občas někdo sdílel materiály na Facebooku, ale hned se pod příspěvkem objevila spousta komentářů a prosby o zaslání.
Navíc jsem si samozřejmě dělala vlastní přípravy, ale pokaždé to zabralo spoustu času. Jen to, že něco umíte a zvládnete vytvořit, ještě neznamená, že to musíte dělat vždycky. Chtěla jsem mít možnost najít hotový materiál, koupit ho, vytisknout a jít s ním rovnou do třídy. Tak jsme si řekli, že zkusíme něco udělat sofistikovaněji – a uvidíme, jestli na to učitelé uslyší.

Jak se podle vás pozná opravdu dobrá výuková pomůcka?

Měla by vždycky vycházet z vlastní zkušenosti učitele – to prostě AI nevygeneruje. Měla by být popsaná tak, aby i začínající učitel hned věděl, jak s ní pracovat. A ti zkušenější si ji pak můžou upravit podle sebe nebo použít úplně jinak.



Pokrýváte přípravu od školek po maturitu. Kolik výukových materiálů momentálně na webu máte?

Teď když spolu mluvíme, tak skoro 62 000 materiálů. Ale každý den přidáme na web okolo stovky nových materiálů, takže se toto číslo poměrně rychle mění.

Prochází každý jednotlivý materiál schvalováním?

Jasně, každý ten materiál musíme vidět, zkontrolovat a schválit. Na začátku to bylo daleko jednodušší, každý druhý či třetí materiál byl skvělý, protože to bylo něco nového a neokoukaného. Učitelé tahali svoje přípravy, pomůcky a aktivity ze svých léty prověřených šuplíků.

Nabízíte pouze placený obsah…

Ano. Je to jeden z našich pilířů, na kterém Učitelnice stojí. V tom se asi lišíme od konkurence. Věříme, že když učitel něco vytvoří, měl by za to být i oceněn. A zároveň je to dobrý kontrolní nástroj – projde jen to, za co si autor může říct o nějaké peníze. Jednostránkové dokumenty u nás nenajdete.



Co je hlavní přínos Učitelnice?

Učitelům dáváme rychlé řešení. Když se třeba ráno tělocvikář dozví, že jde suplovat výtvarku, tak si z Učitelnice může na pár kliků stáhnout přípravu a vytvořit dobrou hodinu i přesto, že o výtvarce nic neví.

Projekt vedete se svým bratrem Jakubem Hejzlarem. Máte v týmu jasně rozdělené role?

Od začátku to máme rozdělené tak, že já přináším učitelskou odbornost a on se díky studiu na ekonomce stará o plánování a udržení celého konceptu. Teď už je nás kolem dvaceti, takže vede celý tým a dohlíží na procesy, aby všechno fungovalo tak, jak má.

Učila jste devět let na prvním stupni. Co vás na práci s dětmi baví?

Baví mě, když se děti něco naučí. Když já je něco naučím. Baví mě sledovat ten pokrok, výsledek svojí práce. Vidět, že to má smysl. Vždycky jsem měla výborné děti a rozuměla jsem si i s jejich rodiči. Nezažila jsem žádný větší problém a prostě to do sebe tak hezky zaklaplo. Vždycky jsem chtěla být učitelkou, proto pro mě nebylo snadné, když jsem po devíti letech ze školství odešla. Aby mi to nebylo tak líto, učila jsem externě na pedagogické fakultě. Se studenty jsem chodila na praxe, takže o školní prostředí jsem úplně nepřišla.

Takový zápal pro práci asi nemá úplně každý…

Já myslím, že nás existuje spousta. Obzvlášť na prvním stupni.

To je odpověď, kterou chce slyšet většina rodičů, obzvlášť rodiče prvňáčků.

Neznám samozřejmě všechny učitele v Česku, pokaždé to asi bude trochu loterie, ale myslím, že těch, kteří hledají nové cesty a způsoby v souladu s respektujícím přístupem k dětem, přibývá.



A co vaše vzpomínky na dětství ve školních lavicích?

Z mého dnešního, učitelského pohledu tam bylo vlastně skoro všechno špatně. Chodila jsem na osmileté gymnázium a jediná učitelka, na kterou doteď vzpomínám v tom nejlepším slova smyslu, byla učitelka literatury. Nepřišla jenom před třídu, neodvykládala látku a nevyzkoušela nás, aby mohla jít od toho. Snažila se učit jinak, moderně. U ní jsem se také poprvé setkala s tím, že nám testy neopravovala červenou, ale zelenou. Dodnes na ni vzpomínám a myslím, že lásku k literatuře mám právě díky ní.

Jak by podle vás vypadala ideální výuka na prvním stupni, kdybyste ji mohla navrhnout úplně od začátku?

Asi bych neměla potřebu ji jakkoliv radikálně reformovat. Díky svým návštěvám ve školách v rámci studentských praxí jsem viděla nespočet skvělých hodin se skvělými učiteli. Většina z nich měla ale pár věcí společných. Učitelé střídali aktivity, děti se během vyučování hýbaly a velmi často pracovaly na nějakém úkolu samostatně nebo ve skupině. Učitelky hodinu naplánovaly, ale aktivita v hodinách byla už na dětech. To by pro začátek úplně stačilo.



Na podzim chystáte společně s Albi Uč!Box. Můžete prozradit, na co se učitelé i děti mohou těšit?

Když jsme to připravovali, pracovně jsme tomu říkali učitelský starter pack – krabice, která jde ruku v ruce s moderním vzděláváním a učitelé nad ní nemusejí příliš přemýšlet. Chtěla jsem, aby jim usnadnila každodenní život ve třídě. Je v ní devět aktivit, které můžete používat opakovaně – každý den nebo podle sezóny. Najdete tam nápady na rozjezd hodiny, na uvolnění uprostřed hodiny i na reflektivní závěr vyučovací jednotky. Jsou tam také aktivity pro tripartity, kreativní úkoly a tipy na management třídy. Snažili jsme se, aby dávaly smysl co největšímu počtu učitelů.

Dá se to použít na jakýkoliv předmět?

V podstatě ano.

Co byste poradila všem začínajícím učitelům?

Nepřepalte začátek! Nemusíte hned zkoušet všechny trendy a způsoby, které vidíte na sociálních sítích. Zkuste se zastavit a vybrat si tři opravdu důležité věci, které vám pomůžou být v klidu. A pak už se prostě soustřeďte na práci s dětmi. Neučte předměty, učte děti.


Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Albi